Slova odcházející ředitelky…
aneb vítejte v krajině vzpomínek. Je to již celých čtyřicet šest roků, kdy jsem překročila práh naší školičky …
"Život před vámi je mnohem důležitější než život za vámi." – od Joela Osteena
Každý má v životě svá zcela osobní, rozhodující data, která tvoří milníky jeho životní cesty. Jedním z nich, je pro mne den, kdy se budu loučit se svým celoživotním a jediným zaměstnáním. Představuje totiž zastávku na cestě spojenou několika zcela rozdílnými pocity. Je to jednak trochu bolestné nostalgie, jednak uspokojení a vděčnost. Vděčnost zaujímá v mých pocitech rozhodně nejpřednější místo. V souvislosti s mým ukončením práce na pozici ředitelky mateřské školy, až k datu 31.července 2024, jsem byla upřímně překvapena projevem loučení na Zahradní slavnosti naší mateřské školy konané dne 14. června. Slovy Mistra Karla Gotta musím říci „nečekala jsem to“. Kdo mě zná, ví, že jsem trpěla, tak velká pozornost upřená k mé osobě introverta byla zničující. Dostalo se mi však tolik uznání a poct, že by se dalo říci: „Bože, odpusť to přehánění všem řečníkům, kteří mě tolik vynášeli a odpusť i mně, protože se to tak dobře poslouchalo“ Přítomnost paní starostky, pana Vrby, paní Kotačkové, zástupců Spolku rodičů, samotných rodičů a dalších hostů a především pak mých kolegyň, je pro mě výrazem vzájemné sounáležitosti po letech společné práce, ne snad výrazem radosti, že konečně odcházím.
Už jako malá jsem ve škole vždycky obdivovala práci učitele. Ten, kdo v sobě našel odvahu stoupnout si před třídu třiceti adolescentů, odvahu vzdělávat ostatní a předávat jim své zkušenosti, si vždy dokázal získat můj obdiv. Nikdo si nemůžeme vybrat do jaké rodiny se narodíme, nemůžeme si vybrat domov a ani své místo na této Zemi. Svou cestu života si však zvolit můžeme. A já jsem postupem času věděla zcela jistě, že budu učit, i když si neuvědomuji žádný impuls, který by mé rozhodnutí posvětil. Snad jen fakt, že jsem nejstarší ze tří sester a už to samo předurčuje osobnost k vychovávání mladších.
V naší mateřské škole jsem učila čtyřicetšest roků. Měla jsem svoji práci ráda, těšila mě, uspokojovala a snažila jsem se ji vykonávat zodpovědně. Největší odměnou byly pro mě komunikativní, spokojené děti a uznání a ocenění ze strany rodičů. A rovněž spokojení zaměstnanci. A tak si vždy vzpomenu na amerického spisovatele, filosofa, učitele, zpěváka, malíře atd. Roberta Fulghuma. Odkaz jeho knihy „Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské škole“ je stále aktuální. Psal o maličkostech, z kterých se život sestává. A jednou z těch „pracovních maličkostí“ je snaha řídit se heslem „Jeden za všechny, všichni za jednoho“ a vyloučit ze své mysli standard „Jeden za všechny, každý sám pro sebe“. V tomto případě není důležité, zda jsme samotáři, nebo vyhledáváme okruh přátel. Nemůže být pochyb o tom, že dobré mezilidské vztahy jsou potřebné z mnoha důvodů. Dobré vztahy nevznikají samy, musí se budovat … a k tomu je potřeba trochu moudra. Moudrost obvykle spojujeme se stářím, leckdy k ní směřujeme, ale velice klopotně po celý život.
Z pozice vedoucí organizace jsem vždy vnímala důležitost pozitivní komunikace mezi zaměstnanci, vstřícnost, ochotu řešit problémy s nadhledem, umění vyhýbat se žabomyším válkám, které se leckdy a především v ženském kolektivu vyskytnou. Do pedagogického kolektivu jsem se snažila vybírat osobnosti, které byly vybaveny především lidsky, uměly milovat a ctít každé jim svěřené dítě a měly respekt před jeho životní cestou. Jednou jedna má kolegyně na anketní otázku „V jaké školce bych chtěla pracovat?“ odpověděla: „Pracovat bych chtěla ve školce, do které bych se těšila – podle vzoru, když se někam těším, je mi tam dobře.“ A vězte, že nám všem je v té naší školičce dobře.
Chci poděkovat těm zaměstnancům, které jsem měla možnost mít ve svém týmu a které snad i nadále budu mít v mém takříkajíc magnetickém poli. Děkuji i těm, kteří se této chvíle nedožili. Jsou a budou stále přítomni v paměti nás, kterým se dostalo více času.
Děkuji všem „našim“ dětem. Mnozí se vrací, přicházejí jen tak, popovídat si, ukázat školní brašny, zavzpomínat… a někteří po létech i poděkovat.
Děkuji i našemu zřizovateli. Za svou kariérní cestu ředitelky školy jsem zažila čtyři starosty a tedy čtyři zastupitelské sbory a mohu říci, že tvrzení, že jsou si ředitelé a starostové natolik vzdáleni, že se nemohou pochopit, není pravdivé. Pochopit se mohou a mohou i vytvořit perfektní tým, jenž sleduje společné cíle. Musí ale chtít, musí spolu umět komunikovat, musí si umět naslouchat a musí najít společně shodu. Snahou obou musí být budovat pro děti takové prostředí, které umožní získávat kvalitní výchovu a vzdělávání. Ve Velké Bíteši to zřizovatel umí.
Poděkovat musím i všem organizacím, institucím, sponzorům a všem ostatním, s kterými jsem spolupracovala - za věcnost, otevřenost, podporu, důvěru a věrnost při naší komunikaci.
Po dlouhých létech věnovaných mateřské škole jsem se tedy rozhodla, že nastal čas odejít do důchodu a předat otěže do rukou nového vedení. S láskou k dětem jsem se snažila vytvářet pro ně prostředí plné lásky, bezpečí a podpory. Radovala jsem se z úspěchu každého jednoho dítěte, které se v naší péči nacházelo. Loučím se se spolupracovníky, s kterými jsem sdílela společné cíle a hodnoty a s nadějí se dívám do budoucnosti, plná vděčnosti za všechny zkušenosti, které mi tato práce přinesla. Odcházím do důchodu s hlubokým pocitem uspokojení za všechny ty krásné momenty, které jsem mohla zažít. Nejkrásnější období končí, další začíná. A i když nyní opouštím své zaměstnání, budu se i nadále cítit svázaná se svou školičkou a jejími úspěchy. Jsem připravena na novou etapu svého života a ráda budu sledovat, jak se mateřská škola dále rozvíjí a poskytuje dětem tu nejlepší péči a výchovu. Jsem přesvědčena, že Veselá školka bude i nadále místem, kde se děti budou cítit šťastné, milované a bezpečné a jsem hrdá, že jsem mohla být součástí této úžasné instituce.
Nastávající paní ředitelka je odborně i lidsky pro své místo dokonale připravena a jistě dokáže nejen prosazovat osvědčenou strategii, ale přinášet i nové myšlenky a postupy.
Děkuji všem za podporu a spolupráci, kterou jsem mohla zažít během své profesní kariéry.
PS: před několika měsíci mi jeden kamarád řekl „tak prý už tě vyřadily z inventáře“, a před dvěma týdny se mě manžel jedné mé kolegyně zeptal, zda-li mám po létech mé práce ve školce přidělené inventární číslo …a tak teď přemýšlím jak to s tou inventarizací vlastně je…a raději věřím v možnost „b“.
Jiřina Janíková