Na tenkém ledu

…asi taková byla naše představa (a současně spíše obava) v říjnu loňského roku, kdy jsme zahájili realizaci aktivity Školka bruslení, jejímž záměrem bylo přivést děti k aktivnímu pohybu. O metodice bruslení jsme nevěděli zcela nic, jisté bylo jen to, že vše se bude odvíjet od fyzické zdatnosti dětí a nutná bude individuální práce. Pozitivní komunikace s vedoucím trenérem mládeže ing.Otou Budínem naše obavy sice rozptylovala, leč „na tenkém ledu“ jsme stáli ještě několik prvních lekcí. O umění bruslení se nedalo hovořit vůbec, technika hrubo pokulhávala, děti více na ledu ležely, než bruslily, s hrazdičkami jezdili téměř všichni. Nečekali jsme zázraky, ale zpočátku si svaly více než děti protahovali trenéři a paní učitelky. Zkrátka, učili jsme se hlavně padat…je to asi stejné jako na lyžích, naučit se správně padat je velice žádoucí, koneckonců zažije se spousta legrace a děti z pádů ztrácí strach. Nelehké začátky, kdy některé děti poprvé přicházely do kontaktu s kluzkou ledovou plochou, se však pomalu vytrácely, obavy a nepříjemné pocity se měnily v radost a úspěchy, šikovnější děti si začaly jízdu na ledě užívat.

V pozici učitelky, která ze šatny připravené děti přivede trenérům na led jsem se ocitla během celkové doby kursu jedenkrát. A tak s velkou pokorou děkuji všem, kteří s dětmi výcvik absolvovali. Za dobu mé jednorázové asistence dětem v hokejové kabině jsem stačila obléct jedno a třičtvrtě dítěte …a to navíc u jedné holčičky jsem měla problém, kam schovat pod helmu velký bambol od čepice. Výběr oblečení, které dítěti umožní volný pohyb, většina rodičů zvládlo, ale pak už jsme na řadě my učitelky, v konkrétním případě já…vybrat dítěti z hromady bruslí tu správnou velikost není jednoduché, musí dětem perfektně padnout, pevně sedět v patě i kotnících, a pozor na prstíky, měly by být volnější, a přistupujeme ke šněrování – trochu mi překáží vyztužený jazyk, pozor, ve špičce příliš neutahovat, nárt utáhnout, nahoře opět volněji. OK, brusle máme, přistoupíme ke chráničům loktů, kolen a holení …vyfiltrovat, co patří kam, jsem zvládla vcelku rychle, ale ono se řekne „dát sbohem rozbitým kolenům a loktům“, ale chyba lávky, opět ta volba správné velikosti, no tak snad je to v pořádku. Přichází fáze poslední „bez helmy ani krok“, ve velikostech se opět ztrácím, vědoma si však faktu, že helma má poskytovat maximální ochranu před všemi typy možných úrazů vrhám se do obrovské hokejové brašny plné helem, vybírám jednu a zkouším, bez rady a pomoci zkušenějších kolegyň bych to nedala. Problém se zapnutím raději přenechám zručnějším, jen zkontroluji, zda spodní část helmy je přesně pod bradičkou, zda je helma opravdu upevněna. Nasadíme rukavice, pozor, ty pevné a nepromokavé jsou na led, ty co zbyly, budou asi na cestu.

S vědomím toho, že budou děti občas potřebovat převázat brusle, vyměnit rukavice, jít se vyčůrat, asi stokrát zvednout z ledu, přetlumočit, co po dětech trenér požaduje, předávám děti mladým pí.učitelkám a zchvácená usedám na „střídačku“. Jsem fanynka Komety, odteď ale asi ještě větší. Před necelými dvaceti roky jsem se svým synem absolvovala jako divačka hokejové utkání bítešských borců (tehdy hrajících v třetí nejvyšší hokejové soutěži v ČR), s kým jsme hráli netuším, jen mi dodnes znějí v hlavě slova synova kamaráda na adresu sudího „rozhodčí, to nejsou šachy, hokej, to je tvrdá hra !“…a konečně po dvaceti létech mu rozumím…a to jsme na úplném začátku.

Upřímně a s pokorou děkuji trenérům za jejich trpělivost a motivaci k pohybu. Děkuji svým kolegyním za totéž a ještě za něco navíc. Děkuji rodičům a prarodičům dětí za jejich pomoc při oblékání a svlékání dětí, za to, že dokázali na děti od mantinelů nevolat a netrénovat je na dálku. Děkuji vedení města Velké Bíteše za to, že nám hradilo pronájem ledové plochy a v neposlední řadě děkuji hokejovému klubu HC Spartak za zakoupení dětských přileb a chráničů na lední bruslení a za to, že trenéry za jejich snahu finančně odměnil. A Vám, milí, čtenáři, děkuji, že jste dočetli až do konce příběh naší tříměsíční „Školky bruslení“…za již necelý rok se snad opět na bítešském ledu setkáme. Vložená investice, čas i invence všech zúčastněných se vyplatila. Cíl, vzbudit v dětech zájem o bruslení, byl u většiny dětí naplněn. A bude pouze na jejich rodičích, zda budou v dalších bruslařských sportech pokračovat. A jak jsem ve Zpravodaji psala minule – budeme zase blíž možnému začlenění do „žlutomodrému týmu“ našeho města.

Jiřina Janíková